V článku Mýtus o stravě (V.): Warrior Diet jsem se zmínil o nejslavnějším výzkumu hladovění, který kdy byl proveden a jehož heslo: "Odvážní muži, kteří hladověli, aby milióny lidí nemusely" jsem využil pro shrnutí výsledků mých výzkumů přerušovaného hladovění, které jsem provedl pro účely mé diplomové práce. V nich se mi povedlo prokázat, že přerušované hladovění je z psychologického i fyziologického hlediska bezpečné jako nový stravovací styl, využívaný zejména k hubnutí. Slušelo se pak tedy také konfrontovat mé výsledky s výsledky ostatních a střetnout se tak na poli vědy se zmiňovaným nejvýznamnějším výzkumem hladovění, který bývá velice hojně citován jako nezvratný důkaz toho, že dlouhodobé polo-hladovění (semistarvation) nejenže není bezpečné z fyziologického, ale také zejména psychologického hlediska a může mít katastrofální důsledky. Jak se má však celá věc doopravdy? Pojďme se nyní na tento výzkum podívat blíže:

Great starvation experiment

Zřejmě nejznámějším výzkumem psychologických účinků hladovění, o kterém se zmiňuje například i Křivohlavý (2009), je longitudiální experimentální studie, kterou provedl Ancel Keys a jeho kolegové na Minnesotské univerzitě v roce 1944 (Keys et al., 1950).
Studie vznikla jako důsledek blížícího se konce Druhé světové války a nedostatku jídla, zejména v zemích východní Evropy. (Eades, 2014). V rámci této studie vybrali Keys a jeho spolupracovníci 36 psychologicky i fyzicky zdravých mladých mužů, kteří pro svou víru odmítali službu v armádě (Křivohlavý, 2009). Informace o možnosti účastnit se výzkumu byla šířena v rámci organizace Civilních veřejných služeb prostřednictvím plakátů, na kterých bylo heslo: Budete hladovět, aby ostatní byli lépe krmeni?  (Eades, 2014)
V rámci této longitudiální experimentální studie se první tři měsíce její účastníci stravovali bez omezení a během této doby bylo detailně studováno jejich přirozené chování, osobnost a způsob stravování. V následujících šesti měsících pak byl jejich příjem potravy omezen na přibližně polovinu předchozího příjmu a muži během té doby ztratili 25% původní váhy. Pak následovaly další tři měsíce rehabilitace, kdy probíhal návrat k normálu. (Garner, Garfinkel, 1985).
Strava v období kalorické restrikce byla tvořena dvěma hlavními jídly a dohromady představovala v průměru 100 g bílkovin, 30 g tuků a 225 g sacharidů, celkem 1570 kcal (Eades, 2014).
Kromě ztráty nezanedbatelného množství tělesné váhy mělo šestiměsíční kalorické omezení také jiné účinky. Zejména obsesivní myšlenky a kompulze spojené s jídlem, zvýšenou zimomřivost, neklid, ztrátu koordinace a další somatické obtíže, výskyt depresí a letargie a i některé vážnější psychologické problémy (Eades, 2014).
Účastníci výzkumu u sebe dále uváděli znatelné emocionální změny: Střídání povznesené nálady a depresí, zvýšenou míru hostility a nižší frustrační toleranci (hypersenzitivitu), zvýšila se také míra jejich úzkosti . Testování pomocí MMPI odhalilo zvýšení depresivnosti, hysterie a hypochondrie. U dvou mužů se vyvinuly poruchy psychotického rázu a jeden si v reakci na stres usekl tři prsty. Někteří účastníci výzkumu však na šest měsíců kalorického omezení reagovali zcela normálně, bez negativních efektů. (Keys et al., 1950).
Tříměsíční fáze remise pak u většiny vedla k nabrání hmotnosti na původní váhu, někteří se dostali dokonce přes ni. Řada negativních psychických příznaků však u účastníků výzkumu zůstala ještě dlouhou dobu po jeho ukončení (zejména ztráta optimismu) (Křivohlavý, 2009).

Tento výzkum by se dal interpretovat jako důkaz toho, že dlouhodobé hladovění má významné negativní psychologické účinky. Taková interpretace by však byla objektivně nesprávná, a to jednak z důvodu, že v rámci experimentu nebyla zařazena žádná forma postění se ani hladovění, ale pouze kalorické omezení (caloric restriction), za druhé z důvodu, že na výsledku mohly mít podíl i jiné intervenující proměnné.

Druhá strana mince: low-carb stravování

Pro srovnání nyní uvádíme jiný experiment, který ke konci 60. let zorganizoval John Yudkin (Stock, Yudkin, 1970).
John Yudkin vedl v té době kliniku pro léčbu obezity a v rámci ní zařazoval pro své pacienty tzv. low-carb diet (viz 1.1.1.). V té době, navzdory tomu, že jeho pacienti vykazovali stabilní výsledky, byl jeho přístup odmítán jako nezdravý z důvodu údajného nedostatku vitamínů a minerálů v rámci nízkosacharidové stravy (Eades, 2014).
Výzkumu se zúčastnilo 11 účastníků, u kterých bylo nejprve stanoveno jejich klasického stravování během prvních dvou týdnů a následovaly další dva týdny dodržování nízkosacharidového stravování v rámci nemocniční kliniky. Výsledkem výzkumu bylo, že strava, kterou konzumovali její účastníci, byla nakonec nutričně bohatší než při většině v té době zařazovaných diet (Stock, Yudkin, 1970).
Pro nás je však zajímavější jiný aspekt tohoto výzkumu, a to způsob jak se jeho účastníci stravovali. Měli omezení daná výběrem potravy (mohli jíst maso, vejce, sýry, máslo, margaríny, smetanu a listovou zeleninu, sacharidy však museli držet do množství maximálně 50 g za den), ale jinak mohli konzumovat potravu v libovolném množství (Eades, 2014).
Průměrná dobrovolná denní konzumace byla u účastníků výzkumu 83 g bílkovin, 105 g tuků a 67 g sacharidů, celkem 1560 kcal. Yudkin dále uvádí, že toto průměrné množství konzumované potravy korespondovalo s tím, jak se běžně stravovali jeho pacienti na nízko-sacharidové dietě a dodává, že během své patnáctileté praxe si žádný z jeho pacientů nestěžoval na hlad nebo nemocnost a navíc mu často uváděli v souvislostí s nízko-sacharidovou dietou efekt zvýšené osobní pohody (well-being) (Stock, Yudkin, 1970).

Dobrovolné vs nedobrovolné hladovění

A nyní se dostáváme k důležité věci. Ve studii Ancela Keyse i Johna Yudkina byla průměrná energetická hodnota jídla zkonzumovaného za den téměř shodná (1570 kcal a 1560 kcal). Zatímco v Keysově studii se vyskytovaly po šesti měsících dodržování převážně negativní psychologické účinky, dle Yudkina jeho klienti, kteří se takto stravovali dlouhodobě (v řádech let), vykazovali zvýšenou míru well-beingu. Hlavní rozdíl mezi oběma druhy stravování byl ve složení potravy z hlediska makronutrientů. Byť tedy účastníci výzkumu konzumovali v obou případech shodné množství kalorií, lišilo se u nich přijímané množství tuků a  sacharidů.
Důležitější však je podle nás druhý rozdíl a to ten, že zatímco v Keysově experimentu byla kalorická restrikce dána příkazem a množství jídla bylo omezováno, v Yudkinově experimentu se kalorická restrikce ustanovila dobrovolně, na základě skutečných potřeb.

Shrnutí